Sám sobě pánem

Většina z nás je stále přesvědčena, že za tím, jaký život prožívá, stojí soubor okolností, z nichž některé jsou dané, jsou jakousi hříčkou osudu a není v našich silách je příliš ovlivnit a další vznikají v důsledku nám dobře známých příčin. Postavení ve společnosti, finanční hojnost, dosažené vzdělání, fyzický vzhled, ale i vliv na ostatní považujeme za aspekty, které dle našeho pohledu určují lidskou hodnotu, jsou zdrojem naší spokojenosti a naplněním smyslu života.

Za stavem fyzického a duševního zdraví pak kromě vlastního způsobu života, kvalitou stravy a obklopujícího životního prostředí spatřujeme často i druh štěstěny – padni komu padni nebo předem určené a stěží ovlivnitelné faktory, které jsme získali, či naopak nezískali na základě genetického vybavení našich předků, případně je obdrželi odkudsi z éteru.

Symbióza těla a mysli

Jenže to je jen nedostatečně pochopená realita, jakým způsobem naše tělo funguje a jakými skutečnými schopnostmi disponuje. Celé naše tělo má dokonale rozvinutý mechanismus, kdy je tělo fyzické a mentální ve vzájemné symbióze a obě tyto složky spolu neustále komunikují. Tělo mentální vyzařuje a přijímá informace v podobě myšlenek a pocitů a následně tyto informace přenáší a ukládá na úroveň těla fyzického.

Jakmile naše mentální a emoční nastavení dlouhodobě přetrvává v negativním postoji, odrazí se vše na úrovni tělesné. My tak můžeme podle signálů, jenž naše fyzické tělo vysílá, rozluštit, kde naše mysl vytváří destruktivní proces, který je zapotřebí změnit, aby nedocházelo k našemu sebepoškozování, ale naopak docházelo k našemu rozvoji.

Odpovědnost za vlastní tvoření

Pokud se domníváme, že za stavem našeho zdraví stojí okolnosti, které přichází z již zmíněných faktorů a my s nimi nemůžeme nic dělat, pak jde pouze o nedostatečné poznání a také pohodlnější variantu, jak ze sebe sejmout plnou odpovědnost za svůj vlastní vývoj. Každý z nás ví, že aktivní přístup k vlastnímu životu má zásadní roli. Bez úsilí a práce na sobě, to zkrátka nejde. Jen záleží, jakému typu aktivit věnujeme svou pozornost, jaké pocity při nich zažíváme a jak ovlivňují nás samotné na mentální a následně fyzické úrovni.

Je rozdíl, pokud na naší životní cestě prožíváme radost a naplnění, pěstujeme v sobě cnosti, a toleranci vůči sami sobě i ostatním anebo je vykoupena vyčerpáním, stresem a bezohledností. Někdo k tomuto poznání dojde v průběhu života, někdo si na něj vzpomene teprve po přechodu na druhou stranu, kde mu bude naplno zvědoměna jeho skutečná podstata.

Každý člověk je tvůrcem vlastního života. Podle svého energetického nastavení vytváří nebo ničí svou vlastní životní sílu. Odrazem její kvality je každý z nás a také realita, kterou kolem sebe zažíváme.

Psychosomatika a buněčná paměť

Jak tedy spolupráce naší mysli a těla probíhá? Na úroveň buněčné paměti našeho těla se přenášejí informace o stavu naší mysli a jí vytvořené emoce. To co do buněk ukládáme, se nám následně manifestuje na fyzické úrovni v podobě vitálního zdraví nebo naopak nemoci. Za každým "onemocněním" je emoční (duchovní) příčina. Tímto oborem se zabývá psychosomatika.

Můžete tomu věřit nebo nemusíte, ale zkuste se nad touto možností alespoň zamyslet. Již nějakou dobu je zřejmé, že naše tělo funguje také jinak, než se předpokládalo. Jsou oblasti, kde cosi, na čem se na poli medicíny stavělo, nehraje. Před nějakým časem se například zjistilo, že geny, které byly považovány za hlavní činitele pravděpodobného rozvinutí rodové choroby v našem těle, jsou přenašečem necelých 3 % informací. To zřejmě není dostatečné množství k tomu, aby byl náš osud již předem předurčen!

Síla rodinných vzorců

Tak co za tím tedy vězí? Jak je možné, že se v rodinné anamnéze stále dokola opakují ta samá onemocnění nebo jejich podobná forma. Co je tím pomyslným spouštěčem? V minulém příspěvku jsem se zmínila o rodinných VZORCÍCH – jakémsi programovacím jazyku našich buněk, který má na naše životy obrovský, ne-li veškerý vliv. Všimněte si, že v rodech se neopakuje pouze podobná zdravotní anamnéza, ale velmi často i životní příběhy. To přeci s geny nemá nic společného. A přesto se opakují. Stejně jako ony dědičné predispozice.

Zkusme se na naše životy tedy podívat z jiného úhlu pohledu. Buňky našeho těla reagují na informace (podněty) z prostředí, které je obklopuje. Prostřednictvím buněčné membrány, která funguje jako přenašeč nahrají a uloží tyto zprávy sami do sebe. Podle toho, co za informace obdrží, následně pracují a zpětně vyzáří tuto zprávu do svého okolí. Víte, že každá buňka vydává svou vlastní energii. Má své vlastní energetické pole. Můžeme to vidět na mnoha lékařských přístrojích. Není na tom nic nepochopitelného, jelikož každá buňka obsahuje nesčetně molekul atomů a každý atom je sám o sobě zdrojem energie.

Zákon příčiny a následku

A jelikož jsou buňky inteligentní organismus, který má své vlastní vědomí, dokáží vstřebávat informace a podle toho i následně pracovat. Jaké informace obdrží, takovým způsobem pracují. Pracují tak, jako vše v celém vesmíru na základě jednoho ze zákonů stvoření. A tím je zákon příčiny a následku. To znamená, že pokud je naše mysl negativně nastavená, buňky přijímají stejné informace a k našemu prospěchu to nejspíš nepovede. Člověk tedy sám sebe tvoří v souladu s pořekadlem: "Jak si zaseješ, tak sklidíš."

A protože je člověk ze své podstaty svým vlastním tvořitelem, bytost obdařena vědomím v každé své buňce, také i určuje svůj vývoj. Pokud k sobě přistupuje v rozporu se zákony stvoření, sám sebe také ničí. Duchovní tělo je tomu fyzickému totiž nadřazeno. Pokud tedy jednáme v rozporu s jeho záměrem, bude nás o tom na fyzické a mentální úrovni informovat. Každý kráčíme po stejné cestě. Záleží na každém z nás, kolikrát se tato cesta bude opakovat.